Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V roce 2019 jsem nevědomky prokaučoval slušnou řádku koncertů. Jedním z nich, který si vyčítám určitě nejvíce, je vystoupení YAUTJA. Už jsem to tu několikrát psal, ale rád to zopakuji. Fluff Fest měl často velmi šťastnou ruku v tom, že dovezl kapely, které po krátké době poté, co byly k vidění na rokycanském letišti (nebo dříve v Plzni), začaly rychle stoupat vzhůru. Přerostly malý hardcoreový festival a následně headlinovaly ty největší metalové open airy. Jen namátkou: CONVERGE, AMENRA, CODE ORANGE, WALLS OF JERICHO, WAR FROM A HARLOTS MOUTH a takto bych mohl ještě dlouho pokračovat. Jednou z takových nenápadných kapel byla i YAUTJA v onom roce 2019. Ta měla už tenkrát dobře nakročeno. Jejich novinka je přeci jen ale průlomem v kariéře. Hlavně v tom, že desku „The Lurch“ zdobí nálepka kultovní stáje Relapse Records.
I přes zdánlivé mládí nashvillské trojky funguje YAUTJA už deset let a tvoří ji relativně protřelí hudebníci. Žánrově jde o kapelu, která k sobě šroubuje grindcore se špinavým bahnem. Výsledkem je nestálý kaleidoskop zuřivých riffů a zběsilých rytmů. I přes solidní technickou úroveň si trio uchovává značnou míru syrovosti a dřevorubectví. V tomto ohledu následuje YAUTJA kapely, jakými jsou TRAP THEM, DEAD IN THE DIRT nebo SOILENT GREEN.
Říká se, že dobrý bubeník je půlka kapely. Tyler Corbun jako by chtěl svojí hrou říci, že dobrý bubeník je mnohem více. Právě to, jak pracuje s přechody, nesmlouvavými sypanicemi a kopákovými vpády, dělá z desky velmi výjimečnou událost. I přímočaré kytarové pasáže dokáže nakrouhat tak, že ztrácíte orientaci. Jeho hra velmi výmluvně naleptává pravidelný rytmický řád bez toho, aby na sebe zbytečně upozorňoval. Přesně cílí na místa, kterým dokáže svou hrou dodat neokoukanost, ale současně i ví, kdy se stáhnout do pozadí a působit téměř minimalisticky.
„The Lurch“ je explozivní smršť. Devastující sonická bouře, která na své cestě nasála deathmetalovou důraznost a kombinuje ji s noisecoreovou nečistotou na samotných hranicích extrému. Pomalejší pasáže mají nepříjemnou lezavost a hnilobný smrad a ty rychlé vám svojí turbulentní rytmikou způsobí bolehlav. K posluchači je deska lehce bezohledná a nesnaží se mu nijak pomáhat. Ve srovnání s mladší generací na extrémní scéně, kam lze počítat třeba spolky, jakými jsou švédští GOD MOTHER, působí YAUTJA mnohem obludněji, syrověji a humpoláčtěji.
A když už jsme u těch oblud, zastavme se u názvu kapely. „Yautja“ je označení pro rasu mimozemských lovců, které v roce 1987 proslavil film s Arnoldem Schwarzeneggerem. „Yautja Prime“ je pak domácí svět predátorů se svítivě fosforovou zelenou krví. Za název tedy velký palec nahoru. A za hudbu? Vlastně taky.
Devastující sonická bouře, která na své cestě nasála deathmetalovou důraznost a kombinuje ji s noisecoreovou nečistotou na samotných hranicích extrému.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.